Jeho popularita roste s každým dalším dílem oblíbeného seriálu Nemocnice. Přesto představitel doktora Braňa Srnčíka tvrdí: „Stále si myslím, že jsou lidé, kteří se povahově na toto povolání, se vším, co k němu patří, hodí víc.“
Herec David Uzsák o životě, práci i soukromí
Divadelních zkušeností má na rozdávání, pomalu však zdomácňuje i před kamerou. David Uzsák (30) nepopírá, že je velký introvert a před hereckou příležitostí tohoto typu měl, a stále má, velký respekt. Dnes ho už poznávají kolemjdoucí na ulici a v souvislosti s rostoucím zájmem o jeho osobu si uvědomil i mnohé ze svých nedostatků. Nejen o nich nám vyprávěl v exkluzivním rozhovoru.
V oblíbeném seriálu Nemocnice hraje jednu z hlavních postav, kterou si diváci velmi oblíbili. Diva.sk vám přináší nejen exkluzivní rozhovory a novinky ze zákulisí seriálu, ale také přímo z dění v seriálu, který díváte každé úterý i čtvrtek večer.
V následujících řádcích se dozvíte i to:
-o jakých profesích v dětství snil, a proč nakonec zvítězilo herectví,
-kdo byl na VŠMU jeho nejcennějším kritikem,
-jak často se vrací do rodného města, a co na něm nejvíc miluje,
-proč nedá dopustit na stará přátelství a jsou pro něj prioritou,
-jak zní jeho doporučení pro šťastný, partnerský vztah, a jaký má názor na žárlivost,
-která slova mu adresoval režisér seriálu Nemocnica, Ján Novák a vnímá je jako skutečný kompliment,
-jak se mu (ne)daří bojovat se svou introvertní povahou,
-což si myslí o stavu kultury na Slovensku,
-jakou radu má pro snazší zvládání náročnějších chvil během pandemie,
-kde vidí vlastní mezery, a která vlastnost jej brzdí v duševním i fyzickém rozvoji.
Pokud se mezi našimi čtenářkami najdou takové, které o vás čtou poprvé, jak byste se jim představili?
Jsem slovensko-maďarský herec, původem ze Štúrova. Mám 30 let, vystudoval jsem herectví na VŠMU, 4 roky jsem byl členem hereckého souboru Městského divadla Žilina, hrajem externě iv SND a divadle Aréna. Momentálně ztvárňuji postavu Braňa Srnčíka v seriálu Nemocnice na TV JOJ.
Bylo pro vás herectví od dětství jasnou volbou, nebo jste inklinovali ik jiným povoláním?
Ne, nebylo. Na prvním stupni základní školy naše třídní paní učitelka vedla třídní loutkový soubor, do kterého jsem se přidal, protože tam byli skoro všichni moji spolužáci. Pamatuji si, že jsem v jedné naší inscenaci hrál hlavní postavu. Po čase mě to ale omrzelo a asi do šestnácti jsem na herectví ani nepomyslel. Dokonce jsem se, ovlivněný spolužáky, divadlu aktivně vyhýbal, protože to bylo „trapné.“ (smích) Mezi mé vysněné profese patřila medicína a právo, později programování a překladatelství, ale nakonec jsem se přihlásil na gymnázium, protože jsem v té době netušil, čím chci vlastně být.
Pokud si posvítíme na vaši profesi herce, které tři milníky byly pro vás v tomto směru nejdůležitější?
Prvním bylo právě to uvědomění si, že chci být hercem. Inspiroval mě k tomu film Billy Elliot. Druhým bylo působení v maďarském ochotnickém muzikálovém souboru. Třetím bylo přijetí na herectví na VŠMU.
Narodili jste se v Štúrove, jak často se sem vracíte?
Jak často se jen dá. Jdu tam hlavně tehdy, když je doma máma z Německa nebo nejlepší kamarád z dětství, který je lékařem v Maďarsku. Štúrovo mám velmi rád, je pro mě jakýmsi „výchozím“ místem.
Je pro vás čas věnovaný rodině (již) vzácností?
Ne, snažím se jim věnovat co nejvíc. Vychovávali mě prarodiče, ti jsou už pryč, takže vím, jaké je ztratit nejbližší. I kvůli tomu se snažím navštívit mámu pokaždé, když je doma. Rodina je pro mě velmi důležitá.
Co vám nejvíc chybí na rodném městě, když jste kvůli pracovním povinnostem déle v Bratislavě?
Klid. Štúrovo je mimo letní koupaliště sezóny skoro prázdné. Rád se projedu ve městě, nebo vozím na elektrické koloběžce, dám si kávu na Kompě u Dunaje, kam mě máma nosívala „už v bříšku.“ Zní to až komicky sentimentálně, ale já jsem sentimentální člověk. Skoro ke každému milimetru tohoto města se mi pojí konkrétní vzpomínka.
Jak jste již načrtli v úvodu, máte spoustu divadelních zkušeností. Je divadlo pro herce tak říkajíc větším adrenalinem/odpovědností, než seriál?
Je to jiné. Při seriálové/filmové výrobě je člověk obklopen drahým štábem, který se nikam nepohne, dokud vy ze sebe nevysoukáte svůj text. To je adrenalin sám o sobě. Nemluvě o tom, že na to, abyste podali svůj nejlepší výkon, máte u seriálů tři, u filmů, řekněme pět ostrých. A když s sebou nejste spokojeni, smůla. Pak už jen, jak řekl jednou někdo na jednom natáčení: „Honorář se mine, ale hanba zůstane.“
